Ještě žiju
25. 6. 2012
Ještě žiju a dokonce poslední dobou začínám mít pocit, že to i přežiju. Dobrý pocit z života vygradoval v uplynuvším víkendu, kdy jsme všichni vyrazili na PanTAKovky. Mému rozhodnutí předcházelo velké dilema, zda je pro mě atraktivnější vykopnout kluky a užít si klidný víkend jen s Haničkou (rozuměj spát vždycky, když spí ona) nebo vyrazit do společnosti, kde bych mohla mluvit s více lidmi staršími dvou let. Nakonec zvítězilo duševní zdraví nad fyzickým odpočinkem a vyrazili jsme. Míša jel s mým tátou hned ráno, aby stihl zahájení a já jsem s dětma vyrazila odpoledne. Cestu jsem si moc užila - děti spaly, slunce svítilo, na silnicích ani noha, 100 zvířat hrálo a k tomu kafe v kelímku. Připadala jsem si zase celá šikovná a emancipovaná.
PanTAKovky se vyvedly, jen si připadám divně, když mě nic nebolí. Ale spálený záda mám, tak aspoň nějaká tradice zachována. Večírek jsme si užili oba - Tondu se podařilo uspat v kočárku a zaparkovat v chodbě, Hanička spí kdekoliv, takže ani hospodská vřava jí nevadila. Dokonce se podařilo i včas sehnat klíče od dveří, za kterými nám zamkli spícího Tondu. A hlavně jsme bez problémů zvládli společnou noc (tedy s oběma dětmi v jednom pokoji). H. uspala neuvěřitelných 5,5 h a T. se vzbudil jen jednou (a hned zase zabral), když si H. zakňourala o prso a vstávali jsme v sedm.
Hanička byla vyhodnocena jako nejmladší účastník v dosavadní historii PanTAKovek. Někteří jedinci (hlavně jedinky) se vyjadřovali, že v šestinedělí bych přeci měla sedět doma. No, nevím, školy nemám, ale děti vydržej všechno a co vydržím já, jsem taky ještě celkem schopná odhadnout. Byli jsme celou dobu venku, takže Tonda prudil méně než obvykle, Hanička na čerstvém vzduchu taky dobře spí, já jsem si popovídala, nechala obdivovat miminko, Míša sportoval a soutěžil a my jsme se za vydatné pomoci dědečka mrcasili okolo. Výsledkem je, že M. je dobitý a všichni jsme vyřízený. Dneska se doma dokonce spalo do osmi, odpoledne Tonda uspal 2,5 hodiny.
Doma stále to samé, Tonda se začíná vztekat kvůli každé blbosti, Hanička jí, spí a kadí. Dopoledne je většinou ukňouraná a k neodložení, takže neudělám vůbec nic, jen houpu. Začali jsme vázat do šátku, tak je to lepší. Tonda začal dobře usínat v poledne, tak aspoň něco se zlepšilo. Dopoledne jsme venku na zahradě, Tonda stále znovu objevuje svůj domeček, otvírá a zavírá dveře a okna. Odpoledne jdeme na hřiště nebo na nákup. A já už se těším, až si troufnu nosit H. v šátku i ven, protože T. odmítá chodit pěšky, když s sebou přece máme kočár. A o tom, jak děsně mě nebavěj procházky jen tak s kočárem, jsem tady už psala. S Tondou, který jde pěšky, mi to dává smysl, ale jen tak vozit dvě děti v kočáru mě fakt neba. A večer dorazí tatínek, dostane na krk Tondu a já mám chvíli padla, pokud Hanče dovolí.
No a já zas začnu řešit tu jejich pubertu, když už to vypadá, že se jí dočkám... Aneb z něčeho být nervózní musím, že.
Ještě žiju a dokonce poslední dobou začínám mít pocit, že to i přežiju. Dobrý pocit z života vygradoval v uplynuvším víkendu, kdy jsme všichni vyrazili na PanTAKovky. Mému rozhodnutí předcházelo velké dilema, zda je pro mě atraktivnější vykopnout kluky a užít si klidný víkend jen s Haničkou (rozuměj spát vždycky, když spí ona) nebo vyrazit do společnosti, kde bych mohla mluvit s více lidmi staršími dvou let. Nakonec zvítězilo duševní zdraví nad fyzickým odpočinkem a vyrazili jsme. Míša jel s mým tátou hned ráno, aby stihl zahájení a já jsem s dětma vyrazila odpoledne. Cestu jsem si moc užila - děti spaly, slunce svítilo, na silnicích ani noha, 100 zvířat hrálo a k tomu kafe v kelímku. Připadala jsem si zase celá šikovná a emancipovaná.
PanTAKovky se vyvedly, jen si připadám divně, když mě nic nebolí. Ale spálený záda mám, tak aspoň nějaká tradice zachována. Večírek jsme si užili oba - Tondu se podařilo uspat v kočárku a zaparkovat v chodbě, Hanička spí kdekoliv, takže ani hospodská vřava jí nevadila. Dokonce se podařilo i včas sehnat klíče od dveří, za kterými nám zamkli spícího Tondu. A hlavně jsme bez problémů zvládli společnou noc (tedy s oběma dětmi v jednom pokoji). H. uspala neuvěřitelných 5,5 h a T. se vzbudil jen jednou (a hned zase zabral), když si H. zakňourala o prso a vstávali jsme v sedm.
Hanička byla vyhodnocena jako nejmladší účastník v dosavadní historii PanTAKovek. Někteří jedinci (hlavně jedinky) se vyjadřovali, že v šestinedělí bych přeci měla sedět doma. No, nevím, školy nemám, ale děti vydržej všechno a co vydržím já, jsem taky ještě celkem schopná odhadnout. Byli jsme celou dobu venku, takže Tonda prudil méně než obvykle, Hanička na čerstvém vzduchu taky dobře spí, já jsem si popovídala, nechala obdivovat miminko, Míša sportoval a soutěžil a my jsme se za vydatné pomoci dědečka mrcasili okolo. Výsledkem je, že M. je dobitý a všichni jsme vyřízený. Dneska se doma dokonce spalo do osmi, odpoledne Tonda uspal 2,5 hodiny.
Doma stále to samé, Tonda se začíná vztekat kvůli každé blbosti, Hanička jí, spí a kadí. Dopoledne je většinou ukňouraná a k neodložení, takže neudělám vůbec nic, jen houpu. Začali jsme vázat do šátku, tak je to lepší. Tonda začal dobře usínat v poledne, tak aspoň něco se zlepšilo. Dopoledne jsme venku na zahradě, Tonda stále znovu objevuje svůj domeček, otvírá a zavírá dveře a okna. Odpoledne jdeme na hřiště nebo na nákup. A já už se těším, až si troufnu nosit H. v šátku i ven, protože T. odmítá chodit pěšky, když s sebou přece máme kočár. A o tom, jak děsně mě nebavěj procházky jen tak s kočárem, jsem tady už psala. S Tondou, který jde pěšky, mi to dává smysl, ale jen tak vozit dvě děti v kočáru mě fakt neba. A večer dorazí tatínek, dostane na krk Tondu a já mám chvíli padla, pokud Hanče dovolí.
No a já zas začnu řešit tu jejich pubertu, když už to vypadá, že se jí dočkám... Aneb z něčeho být nervózní musím, že.
25.6.2012 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 25.6.2012. Počet zobrazení: 1404