Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

26.11.2010

Ráno mi Michal ukazuje mail od kolegyň z práce, že by rády pro Toníčka/pro nás pořídily nějaký dárek a rovnou navrhují varianty v dané cenové relaci. Brečím. Celý den jsem strávila v noční košili a v županu. Sice úspěšně kojím, ale stále se mě drží hrůza, že špatně saje, jestli přibírá, jestli to s ním všechno dělám dobře. Pořád spí a na krmení ho dle instrukcí budím. Mám mindrák, že se mu nevěnuju, ale co s ním, když spí. Přece mám být ráda, že spí, ale miminko, co nepláče, mě děsí.

První dny neděláme nic jiného, než že něco hledáme. Více než obvykle. Pomalu ale jistě začínáme uzpůsobovat byt životu s miminkem. Porod mě poněkud zaskočil, takže byt nebyl připravený vůbec, ale na druhou stranu jsme zjistili, že spoustu věcí, které jsme si chtěli ještě pořídit, vlastně nepotřebujeme a spousta věcí by nás "na sucho", tedy před příchodem miminka, ani nenapadla. V koupelně na pračce vzniká přebalovací kout, Tondu koupeme v umyvadle. Na třídění hromady oblečků zatím nemám, takže neustále hledáme, co bude na Tondovi nejméně plandat, jíme to, co nám navařila máma, jinak jsem živá z rohlíků a marmelády. Chaos v bytě i v nás dosahuje vrcholu. 

Přes poledne jsme se dokonce vypravili ven. V závěru vycházky Šmukýřka – vyhlídka - Vidoule a zpět už jsem nemohla popadnout dech, měla jsem mžitky před očima a třásly se mi nohy. Sice se cítím naprosto fit, ale pouze do té doby než opustím gauč, na kterém teď žiju.