Zobrazit menu

Web Káči, Míši, Toníka, Haničky a Olinky

Lyžujou!

7.3.2016

Jedním z cílů zimní dovolené bylo začít děti už dovopravdy učit lyžovat. A protože máme příliš rádi sebe i své děti, rozhodli jsme se využít služeb profesionálů.

Zavčasu jsem z druhé ruky posháněla veškerou výbavu, v předstihu jsme objednali hodiny a v pondělí v deset hodin stál na svahu Tonda, po něm měla hodinu Hanička. Byla mlha, mrholilo a foukalo. S obavami jsme od grogu v místním bufáči sledovali, jak se děti učí základní pohyb na lyžích a s napětím jsme čekali, kdy se Hanička rozpláče a Tonda šprajcne.

Kupodivu nic z toho se nestalo. Nevěřícně jsem koukala, jak se Tonda pekelně soustředí na "pizzu" (pluh) a "špagety" (lyže podél, jízda). S rozpaky jsem sledovala, jak je instruktor Martin tlačí kousek do kopce, aby na téměř nulovém sklonu mohli zas trénovat jízdu v pluhu. Jak se učí lyže postupně otáčet "jako vojáčci". No prostě první hodina pro mě byla velmi napínavá, neb se děti zdánlivě skoro nic nenaučily. K mému velkému překvapení nám ovšem Martin předal naprosto spokojené a pyšné děti. Ba co víc - v úterý dokonce děti bez protestů nastoupily k další hodině. Tu už měli oba zároveň a k Martinovi přibyl instruktor Vítek. V závěru hodiny jsem je dojela na běžkách na sjezdovce a Vítek mi hlásil, že nahoře to Haničce šlo daleko lépe. Musela jsem se ujistit, zda chápu správně, že jedou opravdu AŽ seshora. Když mi potom děti hrdě ukazovaly lístek na vlek, málem jsem omdlela.

V pondělí bych tomu nevěřila, ale během týdne se děti opravdu dostaly do stavu, že kontrolovaně sjedou mírnou sjezdovku. Tonda jezdil s volantem, potom i bez, jezdil čím dál rychleji, ale i lépe a najednou byl na lyžích jak mazák. Hanička zas nadšeně "honila myšku" - Vítek jel před ní a rejdil poutkem hůlky po zemi a Hanička v pluhu myšku následovala. Kdyby u toho nemusela tolik mluvit, jistě by byly pokroky ještě větší.

A my jsme si nad neuvěřitelně rychlými pokroky dětí málem plákli a gratulovali si k dobře investovaným penězům. Jednak bychom ani pořádně nevěděli, jak děti učit a jednak by jistě došlo k hysterickým záchvatům na obou stranách. Ovšem Martin a Vítek, to byli bozi. A přes pondělní mírné rozpaky, jsem musela uznat, že jejich výuka rozhodně má hlavu a patu. Narozdíl od mnohých metod rodičovské výuky, které jsem na svahu viděla. Nejdřív se děti naučily lyže zastavit a vůbec ovládat. Jízda z kopce už potom tak nějak přišla sama. Samozřejmostí byla rozcvička, zopakování základních pohybů "nasucho" a potom už se šlo na vlek. A děti poslouchaly a dělaly to, co po nich Martin s Vítkem chtěli. Děti s lyžemi jsme vždy jen předali, malí lyžníci mi s úsměvem řekli "takahoj" a po hodině jsme si je zas vyzvedli. V ceně byla zřejmě i každodenní pochvala před rodiči, děti si na závěr s Martinem a Vítkem plácli "high five" a mazácky se pozdravili "ahoj, zítra se uvidíme" a já nemohla věřit vlastním očím, jak velké mám najednou děti. Tak ještě zvládnout samostatnou jízdu na vleku a už na ně na svahu bude stačit jeden dospělý.


6.3.2016 vložil(a) Káča Režná. Naposledy upraveno 7.3.2016. Počet zobrazení: 1866

Komentáře