Tak je to tady
20. 11. 2010 v 1.40 to všechno začalo – narodil se nám Toníček. Termín sice měl až 11. prosince a já měla hrůzu, že budu přenášet, což by mi připadalo nefér zejm. vůči dítěti – narozeniny kolem Vánoc považuju za podraz rodičů. Ale vysvětlujte potomkovi, že kdyby bylo na vás, tak přijde na svět nejen v jiném měsíci, ale i v jiném roce… No nic, Toníček to nakonec zvládnul úplně vzorně – domlouvala jsem mu, že konec listopadu je pěkný termín pro narozeniny a také, že až bude mít 3.5 kg, tak ven. Poslechl: ve čtvrtek 18.11. před půlnocí si Tonda vypustil bazén - praskla mi voda („Míšo, ze mě asi něco teče…“), takže jsme zabalili tašku do porodnice (kterou jsem si chtěla nachystat o víkendu) a vyrazili. Ještě jsme museli zvonit na souseda, který nám stál autem před garáží. Byl z toho dost vyjuklej („jako že už???“) – nějak mu nešlo do hlavy, že jedeme do porodnice a já v pohodě stojím venku a usmívám se. Akorát ten koncert, na který jsme měli v pátek jít, mě docela mrzel.
Naše miminko se narodilo v sobotu 20.11.2010 na začátku 38. týdne těhotenství s mírami 3,48 kg a 50 cm. Ani si nechci představovat, jak by vyrostl ještě za ty tři týdny… Porod v Hořovicích – pohoda a velká spokojenost. Ne že by to bylo jednoduchý a bezbolestný, ale prostředí a Míšova přítomnost byly super, takže mám pocit, že jsem to krásně zvládla a vlastně na porod ráda vzpomínám. Dvě hodiny po porodu jsme strávili ještě všichni tři na sále a potom mě přesunuli na pokoj, kde jsem okamžitě usnula (teda poté, co jsem vyslechla a hned zas vypustila spoustu informací o chodu oddělení, které mi ve čtyři ráno museli nutně sdělit). Toníčka si vzali na novorozenecké a já byla ráda. Žádná okamžitá láska se nekonala, ani jsem neměla pocit, že ho nutně musím mít u sebe. Byla jsem vděčná, že si můžu lehnout a spát. Ráno mě už pomalu napadlo, kdy mi ho přivezou, ale rozhodně jsem necítila frustraci, že ho ještě u sebe nemám. Spíš jsem si vyčítala, že po něm netoužím. V deset mi ho přivezli a dostala jsem instruktáž, jak s miminkem zacházet. Jen tak tak jsem vnímala, byla jsem ještě docela K. O. A pak mě tam s ním nechali. Tak jsem na něj koukala do té postýlky a zvykala si na myšlenku, že to je můj syn. Chvíli to trvalo, ale po nekonečném zírání do postýlky jsem se nakonec opatrně, ale bezpodmínečně zamilovala. Že jsem definitivně "ztracena" jsem pochopila o dva dny později, když jsme dostali lampu na žloutenku do postýlky a já měla za úkol ho každé 3 hodiny přebalit, zkusit nakojit a otočit ze zad na bříško nebo opačně. A moc neztrácet čas, ať je svícenej co nejvíc. Najednou jsem brečela, že si ho nemůžu ani pořádně pomazlit... Ale super bylo už to, že mi ho kvůli žloutence nikam nedvezli, že jsem ho i tak měla pořád u sebe a pořád byla veškerá starost na mě.
I následná péče byla OK, jenom nechápu tu posedlost mojí teplotou – 3x denně změřit. Byla jsem ráda, že zvládám starat se o dítě. Svojí teplotu jsem si bohapustě vymýšlela. Toník měl žloutenku, takže hodně spal a málo jedl a kojení se nám nedařilo. Byl línej a nechtěl se přisát. Pořád mi říkali, že to ty žlutý děti bývají, ale co je to platný, když na druhou stranu máte dítě vážit před a po kojení a ta hnusná váha neukazuje vůbec nic. Kvůli té žloutence pořád spal a ani hlady nekřičel. To jednoho znervózní. Zejména, když je plašan, jako já. Tak jsme dostali Nutrilon. Čert vem svatou válku za kojení, mě Nutrilon hrozně pomohl – bylo mi to líto, ale uklidnila jsem se, že Tonda nemá hlad. Snad i díky tomu se kojení doma nakonec podařilo.
Sestřičky téměř všechny byly skvělé – mladé holky, ale krásně to s dětmi (i s námi) uměly. Obzvlášť legrační byla instruktáž koupání – sestřička cca 25 let nám ukazovala, jak na miminko, s Toníčkem si tak hezky a s jistotou pohazovala, zatímco okolo sedělo asi šest vyjukanejch matek kolem třicítky, které jsme se na vlastní dítě zatím málem bály sáhnout, abychom ho nerozbily.