Děti a já
21.2.2013
Hanička. 8 měsíců, 8 kg. Nejroztomilejší holčička na světě. Úplně jiná než byl Tonda. Je veselá, upovídaná a nahlas. Je živější, společenštější, víc se usmívá. Přes můj počáteční chabý odpor se mnou spí v posteli a kdybych chtěla protestovat, tak ječí a ječí, dokud si mě nevyječí. Tondovi bylo naprosto ukradený, kdo z jeho lidí ho chová. Hana, je-li unavená či v nenáladě, vyžaduje jedině mě. A vůbec nás má docela na háku. Mám pocit, pramenící nevím z čeho, že Hanička se svých jistot nevzdá tak snadno jako Tonda. Ale třeba zase nebude tak vzteklá...
Zbožňuje svého bratra, který se na ni směje a dělá jí šašíky. Nic na tom nemění, že jí bratr občas jednu vyšije, příp. ji zalehne, poškrábe v obličeji apod. Stačí jedno kuk a je zase středobodem jejího světa. S prominutím žere jak nezavřená. Leze a je z ní škodič...
Hanička. 8 měsíců, 8 kg. Nejroztomilejší holčička na světě. Úplně jiná než byl Tonda. Je veselá, upovídaná a nahlas. Je živější, společenštější, víc se usmívá. Přes můj počáteční chabý odpor se mnou spí v posteli a kdybych chtěla protestovat, tak ječí a ječí, dokud si mě nevyječí. Tondovi bylo naprosto ukradený, kdo z jeho lidí ho chová. Hana, je-li unavená či v nenáladě, vyžaduje jedině mě. A vůbec nás má docela na háku. Mám pocit, pramenící nevím z čeho, že Hanička se svých jistot nevzdá tak snadno jako Tonda. Ale třeba zase nebude tak vzteklá...
Zbožňuje svého bratra, který se na ni směje a dělá jí šašíky. Nic na tom nemění, že jí bratr občas jednu vyšije, příp. ji zalehne, poškrábe v obličeji apod. Stačí jedno kuk a je zase středobodem jejího světa. S prominutím žere jak nezavřená. Leze a je z ní škodič...
14.2.2012
A co jinak? Jinak celkem nic.
Byli jsme na výletě v Ostravě. Tonda už týden předem hlásil, že pojedeme vlakem za babičkou a dědou. Ve vlaku vydržel tři hodiny otvírat a zavírat dveře od kupé a běhat chodbičkou tam a zpátky a dělat přes sklo "kuk" na ségru. A cestou zpátky, představte si to, byly dveře ve vlaku na tlačítko! Sednul si jen, když dostal něco k jídlu. Po návratu v Praze beznadějně zvadnul v tramvaji, ještě než jsme z Jindřišské dojeli na Václavák.
V Ostravě jsem o dětech jako vždy ani nevěděla, Tonda si užíval pozornosti všech, zejm. šestnáctiletého bratrance Lukáše, který si s ním vydržel hodinu kopat míčem, ukazovat obrázky na mobilu nebo mu stavět lego. Do čtrnáctileté sestřenice Markéty se beznadějně zamiloval, jeho plačtivé "Markétka, Markétka" nás provázelo celou cestu autem z FM. Hanička se mohla v roztomilosti přetrhnout a Tonda ohromoval svou znalostí čísel...
A co jinak? Jinak celkem nic.
Byli jsme na výletě v Ostravě. Tonda už týden předem hlásil, že pojedeme vlakem za babičkou a dědou. Ve vlaku vydržel tři hodiny otvírat a zavírat dveře od kupé a běhat chodbičkou tam a zpátky a dělat přes sklo "kuk" na ségru. A cestou zpátky, představte si to, byly dveře ve vlaku na tlačítko! Sednul si jen, když dostal něco k jídlu. Po návratu v Praze beznadějně zvadnul v tramvaji, ještě než jsme z Jindřišské dojeli na Václavák.
V Ostravě jsem o dětech jako vždy ani nevěděla, Tonda si užíval pozornosti všech, zejm. šestnáctiletého bratrance Lukáše, který si s ním vydržel hodinu kopat míčem, ukazovat obrázky na mobilu nebo mu stavět lego. Do čtrnáctileté sestřenice Markéty se beznadějně zamiloval, jeho plačtivé "Markétka, Markétka" nás provázelo celou cestu autem z FM. Hanička se mohla v roztomilosti přetrhnout a Tonda ohromoval svou znalostí čísel...
12.2.2013
Když potkáte Tondu, velmi pravděpodobně na sobě bude mít barevný svetr s autama. Kdybyste si toho nevšimli, tak vám to Tonda pro jistotu i sdělí. Asi tak pětkrát do hodiny. Svetr Tonda podědil po pařížském synovci mé kamarádky a po její nedělní návštěvě u nás putoval do daleké Paříže tento dopis:
"Ahoj J.,včera jsem byla na návštěvě u kamarádky a zjistila jsem tam zajímavé informace o osudu O. svetru s autíčky. Jeho novým majitelem je Toník Režný. Svetr s autíčky je jednoznačným favoritem šatníku mladého elegána. Mladý pan Režný oceňuje pohodlný střih, svěží barevné kombinace a především univerzální a nadčasový vzor malých barevných automobilů. O oblíbenosti světru svědčí i to, že paní Režná (maminka) má přísný zákaz praní svetru pod trestem strašného, hlasitého a vytrvalého řevu...
Když potkáte Tondu, velmi pravděpodobně na sobě bude mít barevný svetr s autama. Kdybyste si toho nevšimli, tak vám to Tonda pro jistotu i sdělí. Asi tak pětkrát do hodiny. Svetr Tonda podědil po pařížském synovci mé kamarádky a po její nedělní návštěvě u nás putoval do daleké Paříže tento dopis:
"Ahoj J.,včera jsem byla na návštěvě u kamarádky a zjistila jsem tam zajímavé informace o osudu O. svetru s autíčky. Jeho novým majitelem je Toník Režný. Svetr s autíčky je jednoznačným favoritem šatníku mladého elegána. Mladý pan Režný oceňuje pohodlný střih, svěží barevné kombinace a především univerzální a nadčasový vzor malých barevných automobilů. O oblíbenosti světru svědčí i to, že paní Režná (maminka) má přísný zákaz praní svetru pod trestem strašného, hlasitého a vytrvalého řevu...
23.1.2012
Neřeším nepodstatné, zhluboka dýchám, počítám do deseti. A soustředím se na jediné: přežít. Ostatní není důležité.
Neřeším nepodstatné, zhluboka dýchám, počítám do deseti. A soustředím se na jediné: přežít. Ostatní není důležité.
9.1.2013
Nechci být hrubá, ale doporučení, že si děti mám užít, dokud jsou malé a neblbnout s prací, je jako postiiženému doporučovat, aby si užíval průjem, protože před tím měl zácpu.
Nechci být hrubá, ale doporučení, že si děti mám užít, dokud jsou malé a neblbnout s prací, je jako postiiženému doporučovat, aby si užíval průjem, protože před tím měl zácpu.
8.1.2013
Jdu si lehnout, rozsvítím si a čtu
Jsem SAMA v posteli se svým mužem. Nebo klidně jen sama v posteli. Ale hlavně žádný mimino.
Spím CELOU NOC. Spím v poloze, která mi vyhovuje a ne v poloze, abych nezalehla mimino.
Ráno se PROBUDÍM VYSPANÁ a ještě se povaluju a čtu si.
K snídani mažu rohlík jenom sobě a nic nekrájím na rybičky.
Dopoledne v županu v křesle s knížkou a čajem. Cestou s čajem do křesla NEZAKOPÁVÁM o auto a NEŠLAPU na kostky z lega.
K obědu si objednáme pizzu a jíme ji rovnou z krabice. Oběd jím POMALU a V KLIDU. Nemusím vstávat, abych utřela upatlanou ruku, podala pití, pomohla Tondovi ze židle, setřela brambory se špenátem na zemi, pomohla Tondovi do židle, odvlekla ječícího Tondu do jeho pokoje, protože si Haně lehá na obličej.
Piju KAFE a je tu TICHO. Odpoledne můžu koukat na blbou detektivku a vidět ji celou nebo u toho SPÁT NA GAUČI. Stále nezakopávám o auto a nešlapu na kostky z lega.
DLOOOUHO ležím VE VANĚ a ve zbytku bytu je TICHO.
Užírám čokoládu a brambůrky a nemusím přemýšlet nad svačinou ani nad převzatými špatnými stravovacími návyky svých dětí.
U večeře si normálně POVÍDÁME. V celých souvislých větách.
Večer si můžeme pustit film a vidět ho celý bez přerušení. Nebo dokonce jít do kina... Ne, to už je příliš smělé.
Jdu si lehnout, kdy chci. Rozsvítím si a čtu si.
Jdu si lehnout, rozsvítím si a čtu
Jsem SAMA v posteli se svým mužem. Nebo klidně jen sama v posteli. Ale hlavně žádný mimino.
Spím CELOU NOC. Spím v poloze, která mi vyhovuje a ne v poloze, abych nezalehla mimino.
Ráno se PROBUDÍM VYSPANÁ a ještě se povaluju a čtu si.
K snídani mažu rohlík jenom sobě a nic nekrájím na rybičky.
Dopoledne v županu v křesle s knížkou a čajem. Cestou s čajem do křesla NEZAKOPÁVÁM o auto a NEŠLAPU na kostky z lega.
K obědu si objednáme pizzu a jíme ji rovnou z krabice. Oběd jím POMALU a V KLIDU. Nemusím vstávat, abych utřela upatlanou ruku, podala pití, pomohla Tondovi ze židle, setřela brambory se špenátem na zemi, pomohla Tondovi do židle, odvlekla ječícího Tondu do jeho pokoje, protože si Haně lehá na obličej.
Piju KAFE a je tu TICHO. Odpoledne můžu koukat na blbou detektivku a vidět ji celou nebo u toho SPÁT NA GAUČI. Stále nezakopávám o auto a nešlapu na kostky z lega.
DLOOOUHO ležím VE VANĚ a ve zbytku bytu je TICHO.
Užírám čokoládu a brambůrky a nemusím přemýšlet nad svačinou ani nad převzatými špatnými stravovacími návyky svých dětí.
U večeře si normálně POVÍDÁME. V celých souvislých větách.
Večer si můžeme pustit film a vidět ho celý bez přerušení. Nebo dokonce jít do kina... Ne, to už je příliš smělé.
Jdu si lehnout, kdy chci. Rozsvítím si a čtu si.
4.1.2013
A je to za námi.
Čerty jsme k Tondovi nepustili, Mikuláše se nebál, dokonce jsme i tu básničku společnými silami vytlačili:
Maminka: kovej kovej...
Tonda: koáítku
M: okovej mi...
T: oběd
M: ...mou nožičku. Okovej mi...
T: oběd
M: zaplatím já...
T: tobě
(pro bezdětné: Kovej, kovej, kováříčku, okovej mi mou nožičku. Okovej mi obě, zaplatím já tobě.)
Tonda se zúčastnil našeho tradičního pečení s tátou/dědou a spolu sami jsme upekli ještě linecké. Asistoval během celého procesu a překvapivě z toho nebyla katastrofa, ani těšto neletělo z okna, ale povedlo se výborné cukroví. Linecké se ozvlášť vydařilo a zmizelo ještě před svátky, tak jsem akci dokonce dobrovolně s Tondou zopakovala! Asi se ze mě stává sluníčková maminečka, nebo co.
Vánoce se povedly, všichni jsme byli hodní, tak se Ježíšek zas málem strhnul. Dle očekávání Toníkovi nejvíc chutnal kapr na černo (knedlíky a sladká omáčka)...
A je to za námi.
Čerty jsme k Tondovi nepustili, Mikuláše se nebál, dokonce jsme i tu básničku společnými silami vytlačili:
Maminka: kovej kovej...
Tonda: koáítku
M: okovej mi...
T: oběd
M: ...mou nožičku. Okovej mi...
T: oběd
M: zaplatím já...
T: tobě
(pro bezdětné: Kovej, kovej, kováříčku, okovej mi mou nožičku. Okovej mi obě, zaplatím já tobě.)
Tonda se zúčastnil našeho tradičního pečení s tátou/dědou a spolu sami jsme upekli ještě linecké. Asistoval během celého procesu a překvapivě z toho nebyla katastrofa, ani těšto neletělo z okna, ale povedlo se výborné cukroví. Linecké se ozvlášť vydařilo a zmizelo ještě před svátky, tak jsem akci dokonce dobrovolně s Tondou zopakovala! Asi se ze mě stává sluníčková maminečka, nebo co.
Vánoce se povedly, všichni jsme byli hodní, tak se Ježíšek zas málem strhnul. Dle očekávání Toníkovi nejvíc chutnal kapr na černo (knedlíky a sladká omáčka)...
19.12.2012
Tondova sračka byla vyhodnocena jako pravděpodobně virová a byl nám doporučen Enterol. Lék dostupný sice bez předpisu, ale v takových těch umělohmotných šišatých tobolkách napůl průhledných, které pro mě vždycky znamenaly obzvlášť vážný lék. Když jsem dneska obsah tobolky Tondovi míchala do přesnídávky, aby nic nepoznal, připadala jsem si jak travička.
Tondova sračka byla vyhodnocena jako pravděpodobně virová a byl nám doporučen Enterol. Lék dostupný sice bez předpisu, ale v takových těch umělohmotných šišatých tobolkách napůl průhledných, které pro mě vždycky znamenaly obzvlášť vážný lék. Když jsem dneska obsah tobolky Tondovi míchala do přesnídávky, aby nic nepoznal, připadala jsem si jak travička.
15.12.2012
Hana kadí tuhé bobky za vydatného úsilí málem celé rodiny a s pláčem. Tonda má sračku jako řemen, ale jinak mu naštěstí nic není. V průměru tedy konzistence v pořádku, ale jinak nic moc.
Hana kadí tuhé bobky za vydatného úsilí málem celé rodiny a s pláčem. Tonda má sračku jako řemen, ale jinak mu naštěstí nic není. V průměru tedy konzistence v pořádku, ale jinak nic moc.
13.12.2012
Pamětlivi, že televize je zlo, se snažíme hýbací obrázky dávkovat. Ráno se Tonda nasnídá a musí se hned potom oblíct a vzít si bačkůrky, protože František se s dětmi v pyžamku vůbec nebaví. Rozumějte, v půl deváté začíná Kouzelná školka se skřítkem Františkem. Jako předfilm Tondovi povolujeme závěr Studia 6, kdy běží informace z dopravy – hned dvě senzace najednou: mapa a dopravní kamery.
Potom se z obýváku ozve nadšené „Kooolka“ – Kouzelná školka začíná. Musím uznat, že ten pořad není blbej. Asi proto, že z dětí nedělá idioty a skřítek František (dle Tondy Patinka) je docela vtipnej. Ve Školce se zpívá, tvoří, bádá a vynalézá, podle toho, kdo je na place, morální ponaučení samozřejmě nesmí chybět, ale Tondovi se to moc líbí. Potom následuje Prasátko Pepa (nenechte se mýlit, je to TA Pepa, aneb bojujeme proti genderovým stereotypům?)...
Pamětlivi, že televize je zlo, se snažíme hýbací obrázky dávkovat. Ráno se Tonda nasnídá a musí se hned potom oblíct a vzít si bačkůrky, protože František se s dětmi v pyžamku vůbec nebaví. Rozumějte, v půl deváté začíná Kouzelná školka se skřítkem Františkem. Jako předfilm Tondovi povolujeme závěr Studia 6, kdy běží informace z dopravy – hned dvě senzace najednou: mapa a dopravní kamery.
Potom se z obýváku ozve nadšené „Kooolka“ – Kouzelná školka začíná. Musím uznat, že ten pořad není blbej. Asi proto, že z dětí nedělá idioty a skřítek František (dle Tondy Patinka) je docela vtipnej. Ve Školce se zpívá, tvoří, bádá a vynalézá, podle toho, kdo je na place, morální ponaučení samozřejmě nesmí chybět, ale Tondovi se to moc líbí. Potom následuje Prasátko Pepa (nenechte se mýlit, je to TA Pepa, aneb bojujeme proti genderovým stereotypům?)...
12.12.2012
Kavárna s dětským koutkem plná různě starých pobíhajících, lezoucích, ležících a kvičících dětí, pobryndaný stůl, rozpatlaný jogurt a koláč rozdrobený mezi ubrousky a chrastítky, studený kafe, hovor za neustálého dozorování rarachů lezoucích všude možně, věty přerušované vykřiky "Nelez do té kuchyně; prosím, neber mu to auto; ano, to je koník" apod. Před necelými třemi lety zhmotnění pekla. Dneska? Velmi přijatelná varianta jak strávit jeden z mnoha dlouhých zimních dnů s dvěma dětmi. Oproti normálnímu dni doma (vycházka odnikud nikam, mrznoucí nohy, vztekající se rarach, pokec maximálně jako monolog v jednoduchých větách, marné pokusy o odpolední spaní, ječící mimino, které neví, co chce,...) vlastně ráj. Ne že by se mi a po odchodu v hlavě nerozhostilo takové to "hlučné" ticho, ale jen houšť.....
Kavárna s dětským koutkem plná různě starých pobíhajících, lezoucích, ležících a kvičících dětí, pobryndaný stůl, rozpatlaný jogurt a koláč rozdrobený mezi ubrousky a chrastítky, studený kafe, hovor za neustálého dozorování rarachů lezoucích všude možně, věty přerušované vykřiky "Nelez do té kuchyně; prosím, neber mu to auto; ano, to je koník" apod. Před necelými třemi lety zhmotnění pekla. Dneska? Velmi přijatelná varianta jak strávit jeden z mnoha dlouhých zimních dnů s dvěma dětmi. Oproti normálnímu dni doma (vycházka odnikud nikam, mrznoucí nohy, vztekající se rarach, pokec maximálně jako monolog v jednoduchých větách, marné pokusy o odpolední spaní, ječící mimino, které neví, co chce,...) vlastně ráj. Ne že by se mi a po odchodu v hlavě nerozhostilo takové to "hlučné" ticho, ale jen houšť.....
6.12.2012
Další meta zdolána! Po včerejším nekonečném uspávání prokládaném neustálými výmysly a vztekáním jsem se dnes rozhodla zkusit Tondu vyřídit aspoň tolik jako sebe. Na pravidelný výlet do herny v Haštalské jsme vyrazili bez kočáru tedy bez odpoledního spaní. Tušila jsem, že snaha vytrestat Tondu může dopadnout tak, že vytrestám především sebe, ale nakonec to dopadlo nad očekávání.
Po obědě jsme se oblíkli (bez scén! Už to bylo podezřelé), Hanička se uvelebila v nosítku na mém břiše a téměř okamžitě vytuhla a vyrazili jsme. Stihli jsme naplánovaný autobus, zvládli jsme eskalátory do metra, v metru byl Tonda samozřejmě nadšený, vyjeli jsme nahoru a bez zaváhání zvládli nejobávanější část akce - cestu od metra do Haštalské. Tonda poslušně šlapal, držel se mě za ruku a byl tak vyjevený, že ho ani nenapadlo protestovat. Stejně v pohodě jsme zvládli cestu zpět. Na eskalátory už Tonda naskakuje jako mazák, vystoupit - pfff, není problém a dva autobusy? To už je brnkačka, to známe. Před posledním přestupem (ano před tím skvělým na Kavalírce) mi v autobuse usnul, ale to jsme rozchodili rychlým cukrem (sušenka). Od autobusu už jsem ho teda vlekla, ale došli jsme!
Večer se sice vzteknul u jinak oblíbeného čištění zubů (psotníček, jaký jsme snad ještě nezažili), ale nakonec celkem rychle zvadnul mně na rameni. Tak si říkám, jestli fakt není čas odpolední spaní zrušit. Potom ovšem mám ty Bohnice jisté. Ale zas ty večery... No, uvidíme.
Každopádně mission accomplished! Jsem na něj táááák pyšná. A trochu teda i na sebe, milý deníčku...
Další meta zdolána! Po včerejším nekonečném uspávání prokládaném neustálými výmysly a vztekáním jsem se dnes rozhodla zkusit Tondu vyřídit aspoň tolik jako sebe. Na pravidelný výlet do herny v Haštalské jsme vyrazili bez kočáru tedy bez odpoledního spaní. Tušila jsem, že snaha vytrestat Tondu může dopadnout tak, že vytrestám především sebe, ale nakonec to dopadlo nad očekávání.
Po obědě jsme se oblíkli (bez scén! Už to bylo podezřelé), Hanička se uvelebila v nosítku na mém břiše a téměř okamžitě vytuhla a vyrazili jsme. Stihli jsme naplánovaný autobus, zvládli jsme eskalátory do metra, v metru byl Tonda samozřejmě nadšený, vyjeli jsme nahoru a bez zaváhání zvládli nejobávanější část akce - cestu od metra do Haštalské. Tonda poslušně šlapal, držel se mě za ruku a byl tak vyjevený, že ho ani nenapadlo protestovat. Stejně v pohodě jsme zvládli cestu zpět. Na eskalátory už Tonda naskakuje jako mazák, vystoupit - pfff, není problém a dva autobusy? To už je brnkačka, to známe. Před posledním přestupem (ano před tím skvělým na Kavalírce) mi v autobuse usnul, ale to jsme rozchodili rychlým cukrem (sušenka). Od autobusu už jsem ho teda vlekla, ale došli jsme!
Večer se sice vzteknul u jinak oblíbeného čištění zubů (psotníček, jaký jsme snad ještě nezažili), ale nakonec celkem rychle zvadnul mně na rameni. Tak si říkám, jestli fakt není čas odpolední spaní zrušit. Potom ovšem mám ty Bohnice jisté. Ale zas ty večery... No, uvidíme.
Každopádně mission accomplished! Jsem na něj táááák pyšná. A trochu teda i na sebe, milý deníčku...
27.11.2012
Tak nám na Tondu vypršela záruka... Dosud nebyl k reklamaci důvod, snad to tak zůstane. Sláva byla veliká a já to nějak pořád nemůžu pobrat...
Tak tedy 2 roky. Žijem. S Tondou je teď docela pohoda, je čím dál víc k domluvě. Jinak je to normální dvouleté dítě - vzteká se kvůli každé blbosti, teď aktuálně zejm. při oblíkání. Nejdřív nechce ven, potom nechce domů. Chodíme jen tak po okolí, Tonda jezdí autem po zídkách, trhá kuličky pámelníku a šlape po nich, chodíme se dívat na vlak a největší událost je, když potkáme kočičku. Hana spořádaně chrní a já přemýšlím o své vznešené roli a jak ji unést a ve zdraví přežít. Druhá varianta je, že jdeme nakoupit a pro koláč a zpátky autobusem. Koláč a autobus jsou tak silné motivátory, že trasu ujdeme v rekordním čase a bez incidentu. Hana chrní u mě na břiše, abychom se nemuseli plést s kočárem v autobuse...
Tak nám na Tondu vypršela záruka... Dosud nebyl k reklamaci důvod, snad to tak zůstane. Sláva byla veliká a já to nějak pořád nemůžu pobrat...
Tak tedy 2 roky. Žijem. S Tondou je teď docela pohoda, je čím dál víc k domluvě. Jinak je to normální dvouleté dítě - vzteká se kvůli každé blbosti, teď aktuálně zejm. při oblíkání. Nejdřív nechce ven, potom nechce domů. Chodíme jen tak po okolí, Tonda jezdí autem po zídkách, trhá kuličky pámelníku a šlape po nich, chodíme se dívat na vlak a největší událost je, když potkáme kočičku. Hana spořádaně chrní a já přemýšlím o své vznešené roli a jak ji unést a ve zdraví přežít. Druhá varianta je, že jdeme nakoupit a pro koláč a zpátky autobusem. Koláč a autobus jsou tak silné motivátory, že trasu ujdeme v rekordním čase a bez incidentu. Hana chrní u mě na břiše, abychom se nemuseli plést s kočárem v autobuse...
4.11.2012
Pamětliva nejnovějších doporučení, že příkrmy zase od 4. měsíce, motivována, že pokud se zadaří, mohla bych o silvestru i na chvíli na běžky, ovšem bez nervů při vzpomínce na Tondovy nevalné začátky, jsme dnes zkusily mrkev. Pustila jsem se do toho bez velkého očekávání, ať mám splněno, za měsíc to zkusíme zas. A světe div se, Hana jela po lžičce celá lačná! Otvírala pusu, statečně se prala s novou chutí i konzistencí a vypadala, že ji to zajímá a baví. Zdlábla skoro vše, co jsem měla nachystáno, nakonec jsem ji sama zabrzdila, abych ji hned na začátku nezabetonovala.
Vím, že na soudy je ještě brzy, zítra nebo příští týden může být všechno zase jinak, ale ten první úspěch mi vyrazil dech. A abych byla upřímná, milý deníčku, tak mě i zaskočil. Koukala jsem na tu růžovou holčičku, jak se zájmem loví lžičku a div jsem to neobrečela. Holt už nebudu ta jediná a nenahraditelná. Už i na tomto poli budu muset prokazovat i jiné mateřské kvality, abych si udržela výsadní postavení.
A vůbec nám děvče roste a rozkvétá. Začala se přetáčet, což jsem zjistila, když jsem ji našla na zemi na břiše, kterak hovoří s bratrem tváří v tvář. A Tonda už několikrát dokázal způsobit, že se nahlas zasmála. Netuším, co byl ten impuls, ale smála se tím kýčovitým dětským smíchem z reklam na Sunar. A vůbec na bratrovi může oči nechat. On ji zase mazácky častuje slovy "aoj Haniko" příp. "tau Hani" (čau). Je to prostě velkej brácha.
Tak jsem se dnes trochu dojala...
Pamětliva nejnovějších doporučení, že příkrmy zase od 4. měsíce, motivována, že pokud se zadaří, mohla bych o silvestru i na chvíli na běžky, ovšem bez nervů při vzpomínce na Tondovy nevalné začátky, jsme dnes zkusily mrkev. Pustila jsem se do toho bez velkého očekávání, ať mám splněno, za měsíc to zkusíme zas. A světe div se, Hana jela po lžičce celá lačná! Otvírala pusu, statečně se prala s novou chutí i konzistencí a vypadala, že ji to zajímá a baví. Zdlábla skoro vše, co jsem měla nachystáno, nakonec jsem ji sama zabrzdila, abych ji hned na začátku nezabetonovala.
Vím, že na soudy je ještě brzy, zítra nebo příští týden může být všechno zase jinak, ale ten první úspěch mi vyrazil dech. A abych byla upřímná, milý deníčku, tak mě i zaskočil. Koukala jsem na tu růžovou holčičku, jak se zájmem loví lžičku a div jsem to neobrečela. Holt už nebudu ta jediná a nenahraditelná. Už i na tomto poli budu muset prokazovat i jiné mateřské kvality, abych si udržela výsadní postavení.
A vůbec nám děvče roste a rozkvétá. Začala se přetáčet, což jsem zjistila, když jsem ji našla na zemi na břiše, kterak hovoří s bratrem tváří v tvář. A Tonda už několikrát dokázal způsobit, že se nahlas zasmála. Netuším, co byl ten impuls, ale smála se tím kýčovitým dětským smíchem z reklam na Sunar. A vůbec na bratrovi může oči nechat. On ji zase mazácky častuje slovy "aoj Haniko" příp. "tau Hani" (čau). Je to prostě velkej brácha.
Tak jsem se dnes trochu dojala...
2.11.2012
Dneska jsem v autobuse od jedné paní vyslechla, jak jsou ty dnešní matky pohodlné, když jezdí na kopec autobusem. Že ona chodila vždycky s kočárkem pěšky, že to je pěkná procházka a nikdy by ji nenapadlo cpát se do autobusu. Jojo, jsme líné a pohodlné. Jasně, přežít se dá všechno. Taky se pralo na valše a nikomu ruce neupadly, pár vařečkou na prdel taky nikoho nezabilo a kdysi děti místo do školy chodily pracovat na pole a taky to přežily. Ale stejně mi nepřijde, že by mi to mělo chybět. Asi jsme líné a pohodlné, ale opravdu bylo dřív tak samozřejmé se obětovat? Opravdu ženám dřív připadalo normální se strhnout? Proč?
Jsem líná a pohodlná. Když si život můžu usnadnit, tak to udělám...
Dneska jsem v autobuse od jedné paní vyslechla, jak jsou ty dnešní matky pohodlné, když jezdí na kopec autobusem. Že ona chodila vždycky s kočárkem pěšky, že to je pěkná procházka a nikdy by ji nenapadlo cpát se do autobusu. Jojo, jsme líné a pohodlné. Jasně, přežít se dá všechno. Taky se pralo na valše a nikomu ruce neupadly, pár vařečkou na prdel taky nikoho nezabilo a kdysi děti místo do školy chodily pracovat na pole a taky to přežily. Ale stejně mi nepřijde, že by mi to mělo chybět. Asi jsme líné a pohodlné, ale opravdu bylo dřív tak samozřejmé se obětovat? Opravdu ženám dřív připadalo normální se strhnout? Proč?
Jsem líná a pohodlná. Když si život můžu usnadnit, tak to udělám...
10.10.2012
A abych vás nekrátila o střípky a obrázky z našeho pestrého života, tak telegraficky:
Byli jsme zas na velkém výletě. V pátek jsme absolvovali úžasnou prohlídku vily Tugendhat, kterou jsem dostala od svého skvělého muže k narozeninám (tedy tu prohlídku, vila jaksi nebyla na prodej). A ještě úžasnější bylo, že Tonda bez průblémů zvládnul 2 hodiny s B&D, které viděl naposledy v létě. Sotva jsme v Brně vystoupili, ukazoval dědovi nové auto a babičku si ochočil hned v cukrárně. Nestačila jsem se divit, v létě se ještě styděl. Odešli jsme po řádném vysvětlení a rozloučení a T. ani nemrkl. Za dvě hodiny přivedli vysmátého klučinu a spokojené mimino, které sice odmítalo být v kočárku, ale v náručí u babičky to bylo v pořádku. Nevím, z čeho jsem měla větší radost - jestli z prohlídky vily nebo z toho, jak skvěle klaplo hlídání.
Pokračovali jsme na velkou rodinnou sešlost do Beskyd...
A abych vás nekrátila o střípky a obrázky z našeho pestrého života, tak telegraficky:
Byli jsme zas na velkém výletě. V pátek jsme absolvovali úžasnou prohlídku vily Tugendhat, kterou jsem dostala od svého skvělého muže k narozeninám (tedy tu prohlídku, vila jaksi nebyla na prodej). A ještě úžasnější bylo, že Tonda bez průblémů zvládnul 2 hodiny s B&D, které viděl naposledy v létě. Sotva jsme v Brně vystoupili, ukazoval dědovi nové auto a babičku si ochočil hned v cukrárně. Nestačila jsem se divit, v létě se ještě styděl. Odešli jsme po řádném vysvětlení a rozloučení a T. ani nemrkl. Za dvě hodiny přivedli vysmátého klučinu a spokojené mimino, které sice odmítalo být v kočárku, ale v náručí u babičky to bylo v pořádku. Nevím, z čeho jsem měla větší radost - jestli z prohlídky vily nebo z toho, jak skvěle klaplo hlídání.
Pokračovali jsme na velkou rodinnou sešlost do Beskyd...
10.10.2012
Došly mi vtipné názvy článků o frustraci v tom "nejkrásnějším období ženy", tak jsem si s dovolením jeden vypůjčila.
Občas si někdo posteskne, že jsem dlouho nic nenapsala. Těší mě, že mé cancy aspoň někdo čte, ale já vás nepotěším: psala bych, ale nějak není o čem...
Náš typický den už jsem popisovala, nic moc se nezměnilo. Tonda je teď pohodovej kluk, je s ním legrace a docela už je k domluvě, Hanička je veselé miminko, už nespí celý den, pomalu si už ustaluje svůj režim. Dny plynou tak nějak pořád stejně a nejhorší je, že mi to snad ani nevadí. Prý je na mateřské nejhorší ta izolace. Hmm, a víte co? Mě je to už tak nějak jedno. Smutné, že?
Dneska Tonda spí u babičky a my jsme měli vyrazit na hudební slezinu, dokud je ještě Hanička parťák do hospody. Nechtělo se mi, fakt se mi nechtělo a nešla jsem. Budiž mi omluvou, že z Beskyd jsme se vrátili jak pojízdnej lazaret a opravdu mi není hej, Hanička taky chrchle. Ale dřív bych za těchto okolností do hospody šla. Teď stačí rýmečka, za oknem padající tma a zima a najednou mi dámská jízda s Haničkou, u televize, v bytě, kde s nastávající zimou trávíme čím dál více času, připadá jako atraktivní program. Taky jsem si stěžovala, že mi chybí mužská společnost. Už mi nechybí. Nechybí mi žádná společnost. Tak nějak mi teď nechybí asi vůbec nic. Na jednu stranu je to osvobozující, na druhou stranu mě to děsí. Ale co, nechám to být, snad to zase přejde.
Došly mi vtipné názvy článků o frustraci v tom "nejkrásnějším období ženy", tak jsem si s dovolením jeden vypůjčila.
Občas si někdo posteskne, že jsem dlouho nic nenapsala. Těší mě, že mé cancy aspoň někdo čte, ale já vás nepotěším: psala bych, ale nějak není o čem...
Náš typický den už jsem popisovala, nic moc se nezměnilo. Tonda je teď pohodovej kluk, je s ním legrace a docela už je k domluvě, Hanička je veselé miminko, už nespí celý den, pomalu si už ustaluje svůj režim. Dny plynou tak nějak pořád stejně a nejhorší je, že mi to snad ani nevadí. Prý je na mateřské nejhorší ta izolace. Hmm, a víte co? Mě je to už tak nějak jedno. Smutné, že?
Dneska Tonda spí u babičky a my jsme měli vyrazit na hudební slezinu, dokud je ještě Hanička parťák do hospody. Nechtělo se mi, fakt se mi nechtělo a nešla jsem. Budiž mi omluvou, že z Beskyd jsme se vrátili jak pojízdnej lazaret a opravdu mi není hej, Hanička taky chrchle. Ale dřív bych za těchto okolností do hospody šla. Teď stačí rýmečka, za oknem padající tma a zima a najednou mi dámská jízda s Haničkou, u televize, v bytě, kde s nastávající zimou trávíme čím dál více času, připadá jako atraktivní program. Taky jsem si stěžovala, že mi chybí mužská společnost. Už mi nechybí. Nechybí mi žádná společnost. Tak nějak mi teď nechybí asi vůbec nic. Na jednu stranu je to osvobozující, na druhou stranu mě to děsí. Ale co, nechám to být, snad to zase přejde.
30.9.2012
Narodila jsem se v Praze, totiž v Košířích, vyrostla tu a teď tu vychovávám dvě děti. Kde se narodím a vyrostu, jsem ovlivnit nemohla, ale kde budu sama žít, to si zvolit můžu. Praha mi vždycky připadala jako skvělé místo pro život. V dětství jsme podnikali tajné výpravy „do města“, v pubertě jsem ocenila kina, divadla a kluby nadosah a teď s dětmi oceňuju život v blízkosti centra i zeleně. Nikdy jsem nechtěla domek za Prahou, právě protože bych musela složitě dojíždět nebo jezdit autem kvůli každému prdu. Nechci jezdit do kina autem, nechci jezdit autem pro rohlíky, nechci dělat dětem taxikáře, nechci složitě promýšlet každou večeři s přáteli ve městě. Kvalitní pražská MHD mi poskytovala svobodu pohybu bez velkého plánovaní.
Sice už nejezdím denně do práce, cest za zábavou taky ubylo, stejně ale MHD využívám...
Narodila jsem se v Praze, totiž v Košířích, vyrostla tu a teď tu vychovávám dvě děti. Kde se narodím a vyrostu, jsem ovlivnit nemohla, ale kde budu sama žít, to si zvolit můžu. Praha mi vždycky připadala jako skvělé místo pro život. V dětství jsme podnikali tajné výpravy „do města“, v pubertě jsem ocenila kina, divadla a kluby nadosah a teď s dětmi oceňuju život v blízkosti centra i zeleně. Nikdy jsem nechtěla domek za Prahou, právě protože bych musela složitě dojíždět nebo jezdit autem kvůli každému prdu. Nechci jezdit do kina autem, nechci jezdit autem pro rohlíky, nechci dělat dětem taxikáře, nechci složitě promýšlet každou večeři s přáteli ve městě. Kvalitní pražská MHD mi poskytovala svobodu pohybu bez velkého plánovaní.
Sice už nejezdím denně do práce, cest za zábavou taky ubylo, stejně ale MHD využívám...
14.9.2012
http://www.jsemvtom.cz/2012/09/12/musim-si-to-konecne-priznat-jsem-mizerna-matka-2/
Vím, že to je jen marketingový tah tvůrců seriálu a postava je vymyšlená tak, aby se v ní našlo co nejvíce příslušnic cílové skupiny seriálu, ale je to přesné a úderné. Ostatně z inteligence už mě nikdo podezírat nemůže, tak co bych nepodléhala marketingovým tahům, které jsou mi šité na míru...
« Starší články Novější články » http://www.jsemvtom.cz/2012/09/12/musim-si-to-konecne-priznat-jsem-mizerna-matka-2/
Vím, že to je jen marketingový tah tvůrců seriálu a postava je vymyšlená tak, aby se v ní našlo co nejvíce příslušnic cílové skupiny seriálu, ale je to přesné a úderné. Ostatně z inteligence už mě nikdo podezírat nemůže, tak co bych nepodléhala marketingovým tahům, které jsou mi šité na míru...