Děti a já
A usnul dokonce sám v postýlce.
10.10: ...a kdybych si neudělala kafe a nešla s knížkou na zahradu, možná by spal doteď...
…jsme oslavili minulý pátek. Nějak to nemůžu pobrat, že už tu spolu půl roku válčíme a že už Tonda není to bezmocné miminko, ale je s ním docela legrace. Oslava proběhla důstojně – byli zde moji tcháni, u našich jsme dostali svíčkovou, Tondovi to bylo šumák. U MUDr. jsme navážili 8,8 kg Toníčka a dostali návod na mrkev. Zatím jsme se do toho nepustili, nechám to na klidnější období, přeci jen s tchýní a matkou v zádech se mi do toho fakt nechtělo.
A následuje vystávka uspechov: Tonda už bez problémů klečí na všech čtyřech, pod sebe si podsunuje jedno koleno a druhé koleno zvedá ve snaze se posunout. Často to dopadne tak, že se převrátí na záda. Na kolenou už vzorně zvládá kopulační pohyby a už celkem bezpečně přišel na to, kdy se má pustit, aby na čumec spadl dopředu a ne dozadu...
…mateřská. Vím, že se to už omílalo stokrát, ale stejně mi to připadá vtipné. Mateřská dovolená. Mám dovoleno „nepracovat“ a „jen“ se starat o dítě – hezké, že? Na otázky, jestli mi to už neleze na mozek, jsem zatím srdnatě odpovídala, že ne, protože Toníček je úžasné dítě a tudíž mě to s ním baví. No, pravda je taková, milý deníčku, že mi to na mozek už asi leze. Tonda nějak hůř spí, takže máme noci lepší a horší. Ty lepší noci ve mně vždycky vzbudí naději, že se zase vracíme do pohody jednoho nočního kojení, aby mě ty horší noci zase srazily hlouběji. Jsem rozmazlená, takže mě zkosí každá jen trochu horší noc. Pak jsem přes den protivná, ergo je dítě protivné, ergo jsem já protivná a tak furt dokola, dokud nepřijde manžel a dítě nepřebere a nerozveselí, což rozveselí i mě.
Včera zrovna byl takovej den blbec...
Nemám to na háku, prostě nemám. Celá zblblá různými slepičími stránkami, zkušenostmi kamarádek, maminek, babiček, tetiček a chytrými knížkami následuji tu jedno doporučení, tu jiné. Jak rády se my matky kasáme, jak nás žádné knížky, rady a cizí zkušenosti nezajímají, protože přece „každé miminko je jiné“ a „to, co funguje u XY, nemusí fungovat u nás“, „já se řídím intuicí“ a podobné kecy. Je to v kurzu vysmívat se internetovým diskuzním fórům a chytrým knížkám a předstírat, že mě nic nerozhodí, že své dítě dokonale znám a jsem si svým počínáním jistá, protože přeci stačí následovat svůj mateřský instinkt a naslouchat potřebám svého dítěte. Jooo, kecičky. Žádné matce nevěřím, že se „prostě nestresovala“ a tím se všechno vyřešilo, protože vzniknuvší dokonalá symbióza matky s dítětem způsobila, že se nestresovalo ani dítě...
...já jsem například poté, co začal Tonda couvat, takže se z deky vysouká v cuku letu a vymetá různá zákoutí našeho koberce i parket, začala častěji zametat, vytírat a luxovat. Úklid je i nadále moje velmi neoblíbená činnost, ale nějak mi přišlo ekl obírat z roztomilého miminka ty chuchvalce prachu. O tom, co nasbíral na své oslintané ručičky a s nimi i do pusy ani nemluvím. Ale zas tak hrozné to s tím úklidem u nás není - musím mu přece dát příležitost vybudovat si imunitu.
PS: Nevíte, kde by se dal sehnat baby mop? Za chvíli už se bude hodit.
Nic vtipného ani moc zajímavého - potřebuju si jenom zapsat, jak se nám Tonda vyvíjí a jak žijem. Člověk tááák rychle zapomíná.
Takže náš Toníček v pěti měsících ovládá toto: bravurně se přetáčí na bříško, pase koně jak Johnny z Alabamy, na břiše si i hračku přitáhne, nabízené hračky a věci si vezme do rukou a strká si je do pusy. Docela obstojně už couvá, při opoře nohou (když třeba v postýlce narazí na šprušle) a někdy už i bez se zvedne na všechny čtyři a péruje. Pokud nemá zapřené nohy, v zápětí se rozplácne. Přetáčení z břicha na záda mu moc nejde, jenom občas se zadaří.
Hůř spí - ty tam jsou doby, kdy usínal sám a poprvé se budil až kolem čtvrté ranní. Teď uspáváme tak na dvakrát, hrozně se u toho vrtí a ne a ne zabrat. Také se začal víc budit - většinou ve dvě a v pět, někdy přihodí ještě jedno probuzení, když jdeme spát...
...s Dvacítkou v Červené Řečici na Vysočině. Moc příjemná akce - jediní bezdětní byli Mrožovi, kteří čekají v květnu, takže to byl pořádnej šrumec. Bydleli jsme v ubytovně s naprosto skvělým poměrem cena - výkon (noc s polopenzí za 225 Kč!), výborně tam vařili, paní byla taková starací a hlavně byli zvyklí na děti, takže je nikterak neznervózňoval věčný povyk, neustále rozlité čaje a limonády a dokonce si děti mohly honit koule po kulečníku, což je nesmírně bavilo. Červená Řečice je větší vesnice, takže na dosah všechny služby vč. velkého dobře vybaveného dětského hřiště s trampolínou a hospodou na dosah.
Václav nám pomocí pér z pračky na zakázku vyrobil odpružení Croozeru, takže po dopolední session s vrtačkou, flexou a dalším nářadím a za vydatných rad pana domácího byla Tondova formule zprovozněna i pro nerovné české pozemní komunikace. Tak jsme hned vyrazili. Kokpit Croozera se i na výmolech jen tak pohupoval, Tonda se tvářil povzneseně, povídal si s myšákem nebo chrněl. Okolí Želivi je moc pěkné, aleje kvetly jak vzteklé, jenom ty potoky byly nějak zbytečně zaříznuté. Croozera s Toníčkem samozřejmě táhl Míša, ale i do kopců mi dával písek a po příjezdu jsem si připadala, jak kdybych Croozera táhla já. No, budu s tou fyzičkou muset něco udělat, než se pustím do triatlonu...
V neděli jsme se my děvčata poctivě vrhla na barvení vajec voskem, pánové motali pomlázky, obojí se obešlo bez zranění, stejně tak bez zranění proběhla pondělní pomlázka - je to dobrý, neuschnem.
10.4.2011
"...nedělní úsvit viděti" - to se mi dřív jen tak nepoštěstilo… Nutno dodat, že mi to ani nijak nechybělo. Ale s Tondou to budu asi zažívat pravidelně – jupí. No dobře není to úplně úsvit,
ale pro mě to je prostě hóódně brzy. Toníček nám večer krásně usíná, většinou končí
náš usínací zápas hned v prvním kole. Dokonce Tonda usíná sám – nakrmím,
odříhnout, uložím, zazpívám, pohladím a odcházím. To vše nejpozději do půl
deváté, takže zatím pohoda. Ale to ráno...
Doby, kdy jsme s Tondou chrněli do devíti, jsou nenávratně pryč. V půl sedmé se probouzí a vrtí se a hučí. Když nereagujeme, v 6,45 začne výskat a zkoušet, co všechno se na ty hlasivky dá zahrát. A my hrajeme hru kdo s koho. V každém případě je vítězem Tonda, druhé místo obsazuje ten, kdo vydržel a může zůstat v posteli. Kdo se umístí na třetím místě, bere Tondu a odchází si s ním povídat do obýváku či kuchyně. Pro prohravšího je cenou útěchy Toníčkův úsměv od ucha k uchu, že se konečně někdo zvednul z postele. Ale ta cena útěchy stojí za to.
Tedy přes týden má ranní službu Míša, protože stejně vstává a já chrním, dokud Míša neodchází do práce, nebo dokud Tonda neřve hlady. O víkendu se tak zhruba střídáme…
... se jistě vydařil, ale Tondovi to nesedlo. V sekáči jsem mu koupila slušivé růžové šatečky, ale nějak nebyl spokojený. Byl tam mumraj, všichni na něj mluvili a chtěli si ho pochovat a toho už měl Toníček plné zuby. Takže jsme si trochu zatancovali a já jsem se se řvoucím kočárem vydala k domovu. Míša musel odtančit ještě půlnoční předtančení. Doma se Tonda ještě nadlábnul a v jedenáct usnul naprosto bez odporu. Holt roste a už to není miminko do hospody, co je mu všechno jedno...
Efektivita - to zaklínadlo moderní doby. Nejsi-li dost efektivní, nechoď mezi nás. Splnit co nejvíce úkolů v co nejkratším čase a s co nejmenším úsilím - toť diktát dneška. S obsazením kočárku se ovšem pohled na efektivitu radikálně mění. Nyní nepřemýšlím, jak vyřídit co nejvíce věcí za jednu pochůzku, ale jak jich vyřídit co nejméně. Zejména v zimě mě bloumání s kočárem nebavilo a pomáhalo mi, když jsem měla pro vycházku nějaký cíl. Nákup, pošta, úřad, knihovna atd.
Takže když jsem v úterý šla vyzvednout lístky do Švandova divadla (pěšky přes Buďánka, Hřebenka a Petřín - objevuji kam všude se dá dostat pěšky i s hezkou vycházkou), ignorovala jsem, že na zpáteční cestě mám i úřad, kam se také chystám. Úřad si schovávám na další vyjížďku. Stále odrážím nabídky, zda nechci něco nakoupit - chraň pánbůh, to bych přeci přišla o vycházkový cíl. Prostě teď místo efektivity potřebuji co nejvíce cílů: za konkrétním cílem se mi lépe vozí kočár a Tonda je potom dostatečně vyvenčen. Zkrátka je pro mě nejefektivnější být co nejméně efektivní - to se to pak drandí. Aneb, jak to komentovala má kamarádka: "no, proč ne, dá se v pondělí koupit mlíko a v úterý vajíčka..."
Po poslední návštěvě v Ostravě jsme si říkali, žebychom měli teď do Ostravy jezdit častěji, a výjimečně nezůstalo u slov –vyrážíme zas.Cesta vlakem opět v naprosté pohodě, Tonda kouká z okna,laškuje se spolucestujícími a je spokojený. Kdybych se tak ještě já zbavila té příšernécestovní neurózy (co když nebude dostatečně prázdné kupé, co když budeme musetmít Tondu pořád na klíně, co když bude plakat…).
V Ostravě jako obvyklefull service, velké nadšení z Toníčka, v sobotu se dokonce shodouokolností schází celá rodina – v bytě je nás 12 lidí, všichni mluví, Tondajde z ruky do ruky prostě klasická rodinná idyla… Jinak vycházky s kočárem, spícího Tondu jsme cestou představili dalším příbuzným a jinak jsme celkem nic nedělali a prarodiče si užívali vnoučka. Vraceli jsme se v pondělí,aby nebyl tak plný vlak...
Od rána hypnotizuju oblohu, kdy začne pršet, abych nemusela jít běhat. Nakonec se cosi mírného spustí, ale táta přichází plný optimizmu a jarní nálady a já musím uznat, že je venku i tak pěkně. Chvílema mží, vzduch krásně voní hlínou, ptáci i tak zpívají, prostě opravdu taková předzvěst jara. Táta přebírá Toníčka a já se nakonec přeci jen rozhoduju vyrazit běhat. Prostě jsem nenašla sama před sebou dostatečnou výmluvu: doma není na práci nic, co bych nemohla dělat s Tondou (a dokonale uklizený byt pro mě asi holt nikdy nebude priorita), akutně nevyspalá taky nejsem, takže nezbývá než vyrazit. Taky si říkám, že mám-li každý týden luxus opušťáku, měla bych ten čas využít nějak inteligentně, za což úklid, válení se doma nebo běhání po obchodech rozhodně nepovažuju…
Táta mi ordinuje
krátký okruh, ať se nezničím, jako minule. Ještě cestou k altánku jsem
přesvědčená, že to bude krátký okruh, ale jak jsem se přehoupla přes nejvyšší
bod trasy, tak mi zase otrnulo a že bych si to prodloužit mohla. Nicméně
okolnosti mě přinutily vrátit se ke krátké variantě – pod tíhou mateřských
povinností mi ruplo levé ramínko od podprsenky. Výrobci by u podprsenek neměli udávat jen
obvod a velikost košíčků, ale hodila by se i nosnost. Na vyhlídce tedy otáčím a
držíc si ramínko od podprdy tak, aby se prso při běhu neutrhlo, zatáčím ke Šmukýřce.
Místo delšího okruhu aspoň zkontroluju tátu a Tondu na obědě v hospodě, nechám
se pozvat na malé pivo a tátovi ujím kousek skvělé svíčkové.
13.3.2011
Tondovi jsou už skoro 4 měsíce, ale já večer pořád okouzleně hledím do postýlky. Ne že by byl úplný anděl, taky si umí zakřičet, ale vlastně jsem strašně překvapená, jak dobře nám to spolu jde. Říkám tedy já, Tonda se zatím vyjádřit neumí, ale snad není nespokojen. Porod mé kamarádky mě zase přivedl zpět k tomu, jak se to všechno semlelo. Dojímám se nad fotkami, vzpomínám, jako by to bylo nějak hrozně dávno. Nějak nemůžu uvěřit, že byl Toníček tak malý, že jsme ho koupali v umyvadle a že za tu dobu už dorostl do oblečení, které jsem před tím schovala do krabice s tím, že to je přece absurdně veliké.
Snažím se tvářit, jak to mám všechno těžce na háku, ale
pravda je taková, milý deníčku, že jsem pořád ještě z toho všeho u
vytržení. Na Tondu stále fascinovaně hledím a v sobotu jsem se rozplakala,
když Míša hrál Toníčkovi na kytaru Janouškovy Anděly štěstí a Tonda na něj
blaženě hleděl, kopal nohama, máchal rukama, vískal a doprovázel ho na
hrazdičku. Asi je to klišé, ale mě to pořád připadá jako totální zázrak a Tonda
jako úžasnej dárek. Z každého jeho úsměvu jsem celá poprděná, miluju jeho
nahatý zadek v mé ruce, když ho přenáším do vany, hrozně mě baví jeho
zvídavý výraz, když pozoruje svět z něčího ramene a z představy, že
ho musím chránit od všeho zlého ve světě a že z něj musíme vychovat
dobrého člověka, je mi až mdlo. Nevíte někdo, jak se to dělá? Prostě se občas dojmu, no...
Dle očekávání jsem dneska málem nevstala z postele. Ale co bych pro ten pocit hrdinství neudělala.
10.3.2011
Hrdinka: během svého opušťáku jsem šla běhat!!! Uložila jsem si jen zkrácený okruh - od altánku rovnou na vyhlídku, ale tam jsem zpychla, že se mi běží dobře a místo abych se vrátila, jsem pokračovala na Vidouli ke koňům, kde jsem to tedy konečně otočila. A to už bylo skoro moc… Málem jsem doma nevyšla schody. Ale čekala jsem to horší, takže celkem spokojenost (čas jsem si radši neměřila).
Odpoledne jsem si hrála na emancipovanou matku a vyrazili
jsme autem za Adélou a Zuzankou do Radotína. Autem proto, že jsme to vzali přes
Slivenec, kde jsme si vyzvedli na Aukru zakoupené lehátko. Do Slivence jsem
podle mapy trefila, posléze i do Radotína a tam mi stačilo odbočku
k Langrům minout jen dvakrát a už jsem se chytla. Tonda tentokrát sice nebyl
moc reklamní, moc nepomohl ani kočárek, zato netradičně odpadl po návratu
z vycházky. Všechny cesty autem ale zvládl bez problémů, já jsem se
utvrdila, že ještě stále umím řídit a na závěr jsem dokázala i zajet do garáže.
Takže velmi úspěšný a osvěžující den.
Emancipace a pocit, že už jsem velká holka, je sice pěkný, ale cestování autem s dítětem je opruz: auto z garáže, rozebrat a naložit kočár, nezapomenout fusak, ukurtovat dítě do sedačky a sedačku se řvoucím Tondou do auta, atd. Myslím, že než vyrazíme autem, už bychom byli autobusem u Anděla. Příště už naštěstí pojedu městskou.
2.3.2011
Návštěva v Arnice. Bylo to moc fajn, několik nových tváří, Toníček se líbil. A já byla ráda, že už tam nejsem. Úplně se mi udělalo zle při představě, že bych měla zase každý měsíc řešit, jak zaplatit lidi v KC, řešit věčně zpožděné projekty, které vlastně nesnáším a kterým nedokážu dát smysl, že zase řešíme, jak zaplatit lidi z projektů, na kterých se přímo nepodílejí, ale jejichž práce je pro chod organizace i projektů důležitá atd. Celkem by mě bavilo dělat účetnictví, nějaké texty, plány do budoucna, ale vlastně pořád zůstat tak trochu mimo. Zejména mimo zodpovědnost a hlavně žádné podřízené.
Také se uvolnilo místo výkonné ředitelky na Zeleném kruhu. Ten mě vždycky lákal, to místo by se mi i líbilo, ale bylo by to zase to samé jako v Arnice – projekty, fundraising, těžko financovatelné aktivity atd. Ale zase práce s organizacemi a méně s veřejností a více politiky. Kdyby to tak šlo se zajištěnými zdroji a bez přísné projektové vazby… Každopádně je to teď jedno. Možná to řeším hrozně dopředu, ale trochu je mi úzko z představy, jak si sháním práci. Chvílemi si představuju, že to prostě nějak půjde a že dostanu práci v nějaké příjemné organizaci s prima lidmi a zkráceným úvazkem, ale pak mě pohltí realita a skepse. No, uvidíme. Frustrace mě nepostihuje moc často a zatím se mi ji celkem úspěšně daří zahnat tím, že si říkám, že to, co teď dělám, je to nejužitečnější, co mohu pro svět i pro sebe udělat. Povíme si za rok...
1.3.2011
Prudký vývojový skok: Tonda se přetočil na bříško (tzn., že se přetočí a ječí, protože to na bříšku nerad), mydlí do zvířátek na kolotoči, na hrazdičku hraje jak na varhany. Dále jsme byli na odběru krve – paní sestřička z toho byla celá špatná, že má odebírat miminko, ale Tonda na nás byl hodnej - píchnutí si ani nevšiml a při ždímání krve z prstu jen tak poplakával.