Děti a já
Velký výlet k MUDr. – prvně sama s kočárem. Od
včerejšího večera hustě sněží, takže cesta je velká rallye – zvládli jsme to,
dítě jsem nevyklopila, ale jsem zpocená jak myš. Toníkovi je to všechno jedno. Pochvaluju si kočárek - bytelný, terénní a díky stejnému rozvoru obou náprav razím do sněhu pouze dvě stopy. I tak to byla fuška.
3 400 g!!! Přibývá! Dříve nenáviděná kojenecká váha se u MUDr. se stává mou posedlostí. Tonda sice krásně baští, ale dokud to nevidím na displeji, nemám klid. Co když mě jenom tak ožužlává? Jak poznám, že pije dost? Nespí už moc dlouho??? Takže to dobře dopadlo. U paní doktorky jsem trochu za idiota – nemám podložku (neřekli mi), ale ani plínu, ubrousky, prostě základní příslušenství k dítěti. Však se to naučím a hlavně, že jsem nezapomněla dítě (pravila paní doktorka)…
26.11.2010
Byla se tu podívat sestřička od MUDr. Pacovské. Tondu shledala v pořádku, mou paniku nezahnala – váhu nepřinesla. Pouštím se do třídění hromady poděděného Toníčkova oblečení – třídím na použitelné hned a použitelné za čas. Nejhorší bordel trochu mizí a začínám mít pocit, že fungujeme. Chaos se dostává zpět na svou běžnou míru. Já sedím a kojím, Míša vaří, uklízí a pere. Potřebovala bych to všechno tak na tři dny přerušit a dozařídit vše s nově nabytými zkušenostmi… Jako nakoupit ještě nějaké oblečení pro Tondu - úkoluju mámu, babičku i Míšu; koupit si další podprsenky, noční košile a trika na kojení – úkoluju Míšu a Ježíška. Zařídit koupelnu na přebalování a ukládání věcí – odloženo na neurčito. Prostě věci, které bych stejně bez Toníčka nevymyslela, a tedy nevyřešila, ale s Toníčkem se zase nikam nedostanu… Tak teď už je to jedno, ale pro příště.
Po Nutrilonu Tonda konečně přibral, takže zcela nečekaně můžeme jít domů. Z porodnice odcházíme s váhou 3,17 kg. Na to, že ještě včera jsem celý den prořvala, protože Toníček nejí, a tedy nepřibírá, to byl docela šok. Ale je fakt, že co by tam s náma ještě dělali… Míša mi nebere telefon, táta přednáší a máma je objednaná na vyšetření. Supr. Vím, že jsem ještě včera Míšu ujišťovala, že domů nás jen tak nepustí a že byl docela rád, protože na středu měl ještě naplánovanou schůzku. No, chceš-li pobavit bohy, řekni jim své plány… Míša mi nebere mobil, volám k němu do práce, tam taky není. Zmocňuje se mě panika. Něco se určitě stalo. Co když se vyboural? Brečím. Zvoní telefon – volá Míša z práce, mobil si zapomněl doma. Sice mě to nepřekvapuje, ale stejně mám chuť ho zabít...