Děti a já
1.12.2010
Brečím už míň. Jenom občas mě přepadá pocit, že se mu dost nevěnuju, resp. jestli zvládnu se mu věnovat, až to bude opravdu vyžadovat.
30.11.2010
Kde se vzalo tvrzení, že kojenecký hovínka nesmrděj???
29.11.2010
Velký výlet k MUDr. – prvně sama s kočárem. Od
včerejšího večera hustě sněží, takže cesta je velká rallye – zvládli jsme to,
dítě jsem nevyklopila, ale jsem zpocená jak myš. Toníkovi je to všechno jedno. Pochvaluju si kočárek - bytelný, terénní a díky stejnému rozvoru obou náprav razím do sněhu pouze dvě stopy. I tak to byla fuška.
3 400 g!!! Přibývá! Dříve nenáviděná kojenecká váha se u
MUDr. se stává mou posedlostí. Tonda sice krásně baští, ale dokud to nevidím na
displeji, nemám klid. Co když mě jenom tak ožužlává? Jak poznám, že pije dost?
Nespí už moc dlouho??? Takže to dobře dopadlo. U paní doktorky jsem trochu za
idiota – nemám podložku (neřekli mi), ale ani plínu, ubrousky, prostě základní
příslušenství k dítěti. Však se to naučím a hlavně, že jsem nezapomněla
dítě (pravila paní doktorka)…
26.11.2010
Byla se tu podívat sestřička od MUDr. Pacovské. Tondu
shledala v pořádku, mou paniku nezahnala – váhu nepřinesla. Pouštím se do
třídění hromady poděděného Toníčkova oblečení – třídím na použitelné hned a
použitelné za čas. Nejhorší bordel trochu mizí a začínám mít pocit, že
fungujeme. Chaos se dostává zpět na svou běžnou míru. Já sedím a kojím, Míša vaří, uklízí a pere. Potřebovala bych to všechno tak na tři dny
přerušit a dozařídit vše s nově nabytými zkušenostmi… Jako nakoupit ještě
nějaké oblečení pro Tondu - úkoluju mámu, babičku i Míšu; koupit si další
podprsenky, noční košile a trika na kojení – úkoluju Míšu a Ježíška. Zařídit
koupelnu na přebalování a ukládání věcí – odloženo na neurčito. Prostě věci,
které bych stejně bez Toníčka nevymyslela, a tedy nevyřešila, ale
s Toníčkem se zase nikam nedostanu… Tak teď už je to jedno, ale pro
příště.
28.11.2010
Delegace z Malvazinek přinesla dary pro pana ředitele. Pan ředitel se tváří povzneseně, já brečím.
26.11.2010
Ráno mi Michal ukazuje mail od kolegyň z práce, že by rády pro Toníčka/pro nás pořídily nějaký dárek a rovnou navrhují varianty v dané cenové relaci. Brečím. Celý den jsem strávila v noční košili a v županu. Sice úspěšně kojím, ale stále se mě drží hrůza, že špatně saje, jestli přibírá, jestli to s ním všechno dělám dobře. Pořád spí a na krmení ho dle instrukcí budím. Mám mindrák, že se mu nevěnuju, ale co s ním, když spí. Přece mám být ráda, že spí, ale miminko, co nepláče, mě děsí.
První dny neděláme nic jiného, než že něco hledáme. Více než obvykle. Pomalu ale jistě začínáme uzpůsobovat byt životu s miminkem. Porod mě poněkud zaskočil, takže byt nebyl připravený vůbec, ale na druhou stranu jsme zjistili, že spoustu věcí, které jsme si chtěli ještě pořídit, vlastně nepotřebujeme a spousta věcí by nás "na sucho", tedy před příchodem miminka, ani nenapadla. V koupelně na pračce vzniká přebalovací kout, Tondu koupeme v umyvadle. Na třídění hromady oblečků zatím nemám, takže neustále hledáme, co bude na Tondovi nejméně plandat, jíme to, co nám navařila máma, jinak jsem živá z rohlíků a marmelády. Chaos v bytě i v nás dosahuje vrcholu.
Přes poledne jsme se dokonce vypravili ven. V závěru vycházky Šmukýřka – vyhlídka - Vidoule a zpět už jsem nemohla popadnout dech, měla jsem mžitky před očima a třásly se mi nohy. Sice se cítím naprosto fit, ale pouze do té doby než opustím gauč, na kterém teď žiju.
24.11.2010
Po Nutrilonu Tonda konečně přibral, takže zcela nečekaně můžeme jít domů. Z porodnice odcházíme s váhou 3,17 kg. Na to, že ještě včera jsem celý den prořvala, protože Toníček nejí, a tedy nepřibírá, to byl docela šok. Ale je fakt, že co by tam s náma ještě dělali… Míša mi nebere telefon, táta přednáší a máma je objednaná na vyšetření. Supr. Vím, že jsem ještě včera Míšu ujišťovala, že domů nás jen tak nepustí a že byl docela rád, protože na středu měl ještě naplánovanou schůzku. No, chceš-li pobavit bohy, řekni jim své plány… Míša mi nebere mobil, volám k němu do práce, tam taky není. Zmocňuje se mě panika. Něco se určitě stalo. Co když se vyboural? Brečím. Zvoní telefon – volá Míša z práce, mobil si zapomněl doma. Sice mě to nepřekvapuje, ale stejně mám chuť ho zabít...
20. 11. 2010 v 1.40 to všechno začalo – narodil se nám Toníček. Termín sice měl až 11. prosince a já měla hrůzu, že budu přenášet, což by mi připadalo nefér zejm. vůči dítěti – narozeniny kolem Vánoc považuju za podraz rodičů. Ale vysvětlujte potomkovi, že kdyby bylo na vás, tak přijde na svět nejen v jiném měsíci, ale i v jiném roce… No nic, Toníček to nakonec zvládnul úplně vzorně – domlouvala jsem mu, že konec listopadu je pěkný termín pro narozeniny a také, že až bude mít 3.5 kg, tak ven. Poslechl: ve čtvrtek 18.11. před půlnocí si Tonda vypustil bazén - praskla mi voda („Míšo, ze mě asi něco teče…“), takže jsme zabalili tašku do porodnice (kterou jsem si chtěla nachystat o víkendu) a vyrazili. Ještě jsme museli zvonit na souseda, který nám stál autem před garáží...
Novější články »
